Photorenaissance Karel Koutský

GabrielaKumarSharma hovoří vNewYorkus českýmfotografema nakladatelemKarlemKoutským.

1/ Celýživotfotografuješ starástaaobjektynebomelancholicprostředí,která jsouněčímzvenčí narušená.Cojsicítil,kdyžjsifotografovalrelativněnové městojako je NewYork?

Ano, to je pravda, začínal jsem s tím již ke konci osmdesátých let minulého století. Toulal jsem se periferiemi Prahy a okolí, kde jsem nalézal právě motivy, o kterých hovoříš. To mi zůstalo i nyní, v mých 55 letech. To, co jsem v takovém prostředí nacházel, jsem právě později začal nazývat „nalezená zátiší“. Praha se za tu dobu mnoho změnila, co se ale nezměnilo, je můj vztah k městu, kde od narození žiji, a proto ke mně tato místa promlouvají stále novými výzvami.

Na fotografování tak úchvatného města jako je New York se člověk nemůže nikdy předem plně dostatečně připravit. A to hlavně proto, že během čtyřiceti let vlády komunismu nebylo možné si ani představit,že bych se do New Yorku podíval. Obrazové publikace, vyšlo-li tehdy vůbec něco, byly pouze chabou náhražkou a neoplývaly mnohdy kvalitním tiskem. Paradoxně to v člověku vyvolávalo zvláštní tajemnou až nedostupnou touhu, abych si jen představil, že to město navštívím. Jenom při vyslovení jména „New York“ jste cítili něco tak vzdáleného a pro vás nedostupného – a o to větší byl pak můj údiv, když jsem ho spatřil na vlastní oči. Snažil jsem se jej fotografovat tak jak je mi to přirozené, bez přítomnosti lidí a s patřičným důrazem na monumentální architekturu. Přitom s bázní a pokorou, která mu náleží.

Gabriela Kumar Sharma interviews Czech photographer and book publisher Karel Koutský in New York.

1/ Whole your life you take images of timeworn places and objects or melancholy environments that are somehow disturbed by the outside world. What did you feel when you photographed a relatively new city like New York?

I started with photography in late 80’s of the twentieth century. I would be wandering through the periphery of Prague and its surroundings finding such motives you talk about. This remained with me until now at the age of fifty-five. What I discovered in this environment I started calling “Found Still Lifes.” Prague has transformed a lot over the time, but what has not changed is my relationship with the city, in which I have lived since my birth. That’s why these places are always addressing new challenges.

One can never fully prepare oneself for photographing a breathtaking city like New York. This is mainly because of the fourty-year period of the Communist regime that did not give a chance to even imagine to visit this remarkable place. Art photography publications, if any at that time, were only a poor substitute and often did not contain a quality print. Paradoxically, this gave rise to a strange and mysterious desire to ever see the City. When one would utter the name “New York,” one would feel something so distant and unavailable. I was amazed to see it in person. I tried to photograph it as naturally as I could, without the presence of people and with due emphasis on monumental architecture. Yet, with reticence and modesty.

2/ Vím,že jsipřiletěldoNewYorkufotografovatataké jítpostopáchAlfreda Stieglitze. Jaksespoprk

díluAlfredaStieglitzedostala čímtě nejvíczaujal?

V roce 1980, to jsem již zhruba tři roky fotografoval, zakoupil jsem malou, 15x15cm monografii, spíše brožuru, profil Alfreda Stieglitze od Antonína Dufka. Reprodukce v ní byly velmi špatné kvality, ale z textu jsem se dozvěděl spoustu zajímavých souvislostí. To mně učarovalo, hned mě zaujaly jeho fotografie, věděl jsem, že to je i můj způsob vidění světa. Kniha byla členěna do několika kapitol, rané fotografie po cestě Evropou, monumentálnost právě se rodících úchvatných mrakodrapů, portréty Georgie O´ Keeffeové – jeho druhé ženy, a take „Ekvivalenty“ – cyklus různých obrazů představujících mraky a oblaka. Hned to na mě zapůsobilo velmi celistvým dojmem, poznal jsem, že Alfred Stieglitz ve své tvorbě dospěl a vyzrál v umělce špičkových kvalit a vypovídací hodnota jeho fotografií dávno převyšovala obvyklé sdělení, na které jsem byl zvyklý. Byla řádově vyšší než u jakéhokoliv jiného tvůrce, kterého jsem doposud znal.

Byl to jeden z největších autorů, věděl přesně kam směřuje, měl jasný cíl a dokázal své myšlenky předávat

dál. Byl jednou z nejvlivnější osobností moderní fotografie 19. a 20. století. Líbilo se mi, jak neúnavně prosazoval fotografii jako svébytné umění. Často pobýval ve svých galeriích An American Place, Galerie 291 a Intimate Gallery, kde diskutoval s ostatními o umění a to nejenom o fotografickém. V těchto galeriích vystavoval také díla umělců jako byli Paul Strand, Edward Steichen, Henri Matisse, Pablo Picasso, Paul Cézanne a další význační autoři. To, jak později, v roce 1902, založil Fotosecesi – Galerii 291 na Manhattanu, mně přímo přivedlo k myšlence založit Sdružení Fotorenesance. Stalo se to v roce 2005. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za skoro čtyřicet let budu fotografovat ze stejných oken hotelu Shelton jako on ve 30. letech minulého století, jistě bych se mu vysmál. To bylo pro mě stejně nepředstavitelné, jako to, že se zhroutí v mojí zemi komunismus.

2/ I believe you came to New York to photograph and follow the footsteps of Alfred Stieglitz. How did

you get to Alfred Stieglitz’s work for the first time and what did you find most interesting in his work?

In 1980, I was already taking pictures for about three years, I bought a small monograph, rather

a brochure, on Alfred Stieglitz’s work by Antonín Dufek. The reproductions were of poor quality, but I learned a lot of interesting perspective from the text. It fascinated me, I was immediately interested in his photographs, I knew it was also my way of seeing the world. The book was divided into several chapters: early photographs of his journey through Europe; the monumentality of the newly emerging skyscrapers and the portraits of Georgia

O’ Keeffe (his second wife); and Equivalents – a cycle of different images of clouds and the sky. On the whole, it gave me a very universal impression. I knew that Alfred Stieglitz’s work had grown and matured into the artist of utter qualities. His prophetic expression of photographs long exceeded the usual message I was used to. Stieglitz

was one of the greatest human beings; he knew exactly where he was going; he had a clear goal and was able to

pass on his thoughts; and he was one of the most influential personalities of modern photography of the 19th

and 20th century.

Alfred Stieglitz tirelessly enjoyed promoting photography as a distinctive art, often staying in his

galleries An American Place, Gallery 291 and Intimate Gallery where he discussed with others art, and not just

photography. In these galleries he also exhibited works by Paul Strand, Edward Steichen, Henri Matisse, Pablo Picasso, Paul Cézanne, and other prominent artists. His later founding of the Photosecession in 1902 – Gallery 291

– in Manhattan evoked the birth of the Fotorenesance Association in 2005. If someone told me back then that in

nearly fourty years I would be photographing from the same Shelton Hotel windows as Stieglitz did in the

1930s, I would have laughed at him. This was as unimaginable to me as Communism collapsing in my country.

3/ Coprotebeznamenalootevřehranicvroce1989, když jsinajednoumělbezpočetmožností fotografovatv

podstatěcokoliv?

První má návštěva západních zemí kupodivu proběhla ještě před rokem 1989, a to na přelomu roku 1988 a

1989, kdy jsme se ženou navštívili západní Německo a Francii u příležitosti Ekumenického setkání

v Paříži. Samozřejmě se to neobešlo bez patřičných potíží při návratu, neboť jsme se ve Francii zdrželi déle než

jme měli povoleno. Po sametové revoluci na podzim roku 1989 jsme rádi využili možnosti navštívit spoustu zemí,

které nám byly zapovězeny, jako např. Izrael, Španělsko, Itálie, Rakousko, Německo, Francie, Řecko, Chorvatsko,

Černá Hora nebo Švédsko. Všude jsem samozřejmě s nadšením fotografoval a vnímal odlišnou atmosféru různých

kultur a prostředí. Otevřely se mi tedy možnosti jaksi fotografovat „cokoliv“, ale samozřejmě jsem si pečlivě

vybíral a „cvičil oko“, abych neztratil jakousi vytříbenost pohledu a smysl pro to, co jsem považoval za „hodno“ fotografování, to co mělo silnou vypovídací hodnotu.

3/ What did opening of the borders in 1989 in Eastern Europe mean for you and to suddenly have

countless opportunities to photograph virtually anything?

Surprisingly, the first visit to Western countries took place before 1989. In 1988, my wife and I visited

West Germany and France on the occasion of a Spiritual Gathering in Paris. Of course, it did not occurr

without complications upon returning because we stayed in France longer than we were allowed. After the

Velvet Revolution, in the autumn of 1989, we enjoyed the opportunity to visit many countries that were forbidden

to us, such as Israel, Spain, Italy, Austria, Germany, France, Greece, Croatia, Montenegro, and Sweden.

I enthusiastically photographed everywhere and perceived the different moods of countless cultures

and environments. So, I had the opportunity to photograph anything, but of course I carefully selected and

“trained the eye” not to lose some sort of refinement and sense of what I considered worthy photography, and

what had some meaningful value for me.

4/ Kdyžseohlédneš zpátkydominulosti,mysš si,žejedobré, když je člověk-umělecněčímsvázán

či omezen? Říkámtos uitounadsázkou, ale mnohovelkolechdělbylovytvořenov těžch

podnkách.

Rozumím otázce, bylo by možné to takto vnímat, ale myslím, že je to velice individuální. Ano, byli jsme

všichni svázáni komunistickým režimem a zvlášt po podepsání Charty 77 se to projevilo s patřičným důrazem.

Jsem rád, že jsem se ale nikdy nepodvoloval vnějším podmínkám. Záleželo mi na tom, abych mohl vnitřně

vyjadřovat to, co ve svém životě považuji za důležité. Na začátku 80. let jsem byl ovlivněn mnoha fotografy – Josefem Sudkem, Janem Svobodou, Alfredem Stieglitzem a mnoha dalšími. Jaksi jsem „přeskakoval“ mezi

určitými vlivy a žánry, v zásadě neukotven, zmítán v neklidné době, za zády STB a věčně rozkročen mezi vlastní svobodou a hrozbou její ztráty. Fotografie byla tehdy pro mě únikem, jakousi berličkou, o kterou jsem se opíral, uchyloval jsem se k ní vždy, kdy se moje situace stávala nezvladatelnou. Později, již v nabyté svobodě, mě

fotografie naučila osvobozovat se od pocitu, že se o ni musím opírat. Že se vůbec musím o něco opírat.

Prakticky to znamenalo, že prostoupila veškeré mé životní dění. Nebyla pouhým „koníčkem“. Naučil jsem se ji neoddělovat od svého pojetí života, tak jak jsem ho vnímal v různých situacích.

4/ When you look back into the past, do you think there is a certain “advantage” when an artist is being

bound by something. In a certain way? I say this with some exaggeration, but many magnificent works

were created in difficult conditions.

I understand the question, it would be obvious to perceive it this way. I believe that it’s quite individual.

Yes, we all were bound by the Communist regime, and especially those who signed the Charter 77. In the

early 80’s, I was influenced by many photographers such as Josef Sudek, Jan Svoboda, Alfred Stieglitz,

and many others. Somehow I “bounced” between certain influences and genres, basically uncharted; tossed in turbulent times; the STB (Czech Secret Police) behind my back; and eternally straddled between my own

freedom and the threat of its loss. At that time, photography was an escape for me, a sort of crutch on which

I leaned, and I resorted to it whenever my situation became unbearable. Later, living already in freedom,

photography taught me to free myself from the feeling that I had to lean on it. That I have to lean on anything

at all. It practically meant that it dominated my entire life. It was no longer just a hobby. I learned not to

separate photography from my awareness of life, as I perceived it in various situations.

5/ Jakbyspřespopsalsvůjfotograficstyl, který nazýváš poeticsurrealismus?

Když jsem se ke konci sedmdesátých let začal zajímat o fotografii, tak jsem se potkal s fotografiemi

Josefa Sudka. To byla pro mne opravdová poetika. Později jsem zjistil, že ke mně promlouvají i jiní

autoři zcela odlišného žánru. Vilém Reichmann, Emilie Medková, Jindřich Štyrský, Eva Fuková a další,

to byl ryzí surrealismus. Jak v sobě ovšem skloubit tyto dva směry? Až v pozdější době ve mně vykrystalizovalo, jakým způsobem k tomuto problému přistoupit. Začal jsem se učit chápat poetiku věcí, které na mě působily

často destruktivním dojmem, a fotografovat je tak, aby bylo poznat, že si žijí vlastním svébytným životem a

vyzařují určitou poezii. Myslím, že jsem se k tomu některými svými fotografiemi přiblížil, např. v titulech

Nejvyšší opuštěnost, Bolest, Vstřícnost, Madona, Poslední valčík, Není možnost mě minout, a v dalších. Jde

trochu o hříčku slov, poetika u Sudka byla pro mě mnohdy až příliš harmonická a surrealismus u ostatních někdy

až příliš destrukční. Jeden z největších českých fotografů Petr Helbich již desítky let fotografuje cyklus

„Demolice“, kde se tímto tématem zabývá, jdu tak trochu v jeho šlépějích, je to můj nejmilejší přítel,

vyzařuje z něj mravní čistota.

5/ How would you describe your photographic style “Poetic Surrealism?”

When I started being interested in photography at the end of 1970, I became familiar with Josef

Sudek’s photographs that meant a real poetry to me. Later, I found out that other authors of a completely

different genre spoke to me as well. The works of Vilém Reichmann, Emilie Medková, Jindřich Štyrský,

Eva Fuková, and others were pure Surrealism. But how do you combine these two directions? It was only

later on that the way how to approach this concept crystallized in me. I began to learn to see poetry in

things that made me feel destructive many times. And to photograph them in a way that would become

obvious they were living their own lives and radiating a certain poetry. I think I approached it with some of my photographs, such as The Highest Abandonment, Pain, Friendliness, Madonna, The Last Waltz, No Chance

to Miss Me, and others. It is a bit of a pun, the poetry of Sudek was often too harmonious for me, and

Surrealism of others sometimes too destructive. For decades, one of the greatest Czech photographers,

Petr Helbich has been photographing a series called Demolition, in which he deals with this topic. I follow Petr’s work; he is my dearest friend, he represents a radiating moral purity.

6/ Jakvidíš uměleckou fotografiidnes a jakoupodletebe mábudoucnost,kdyžsiuvědomíme, v jaké míře

jsme zaplavenidennídávkoučastonesmyslch snímků?

Ano, o tom se vedou nespočetné debaty. Strach o fotografii jako takovou nemám, možná se změní

vnější podoba, klasická fotografie asi zanikne, tisk je již na takové úrovni, že „máchat“ se ve vývojce a

ustalovači ztratí svoje kouzlo. Otázkou je, zda později bude médium, které data „přečte“. Každému z nás se

hromadí mraky složek s fotografiemi, ani nevíme často co v nich je…naproti tomu, když držíš v ruce

klasickou fotografii, dotýkáš se jí, cítíš její pružnost, vůni, sleduješ, jak ti pracují ruce, když si fotografie

prohlížíš, jak snímky odrážejí lesk, když se do nich opírá slunce, vidíš i nedokonalosti, nerovnosti, černá,

škála šedi a bílá působí na tvé oči přímo, ne zprostředkovaně jako z monitoru. Tvé prsty si uvědomují

rozdílnost povrchu materiálu, když je hladíš…

Ani se neznepokojuji, kolika fotografiemi jsme zaplaveni, i ve velkém orchestru se taky pozná,

kdo hraje jaksi mimo a kdo svou hrou vyčnívá nad ostatními. Trh s fotografiemi v České republice

prakticky neexistuje, jaksi se rozplynul, vyčerpal… chybí tradice, není ochota investovat do nových

talentů, fotografie starých mistrů skončily v soukromých sbírkách a institucích, ty si je střeží, mají je jako

investici do budoucna. To dávám za vinu i minulému režimu, jako mnoho dalšího, na čtyřicet let jsme se

prakticky uzavřeli světu. Sudek, Drtikol, Funke a ti, co tvořili na začátku minulého století, ti se ještě stačili

prosadit v cizině, ostatní buď emigrovali nebo dávali „úlitbu“ komunistům.

6/ How do you see art photography today and what do you think its future is, when we realize how

much we are daily flooded with meaningless images?

There are countless debates about it. I do not worry about photography as such, maybe its exterior will

change. Classic photography will probably disappear. The printing press is already at stage that “rinsing” in

the developer and fixators lose their magic. The question is whether a medium will be able to read the data

in the future. Each of us is accumulating clouds of folders with photos and many times we do not remember

what is in them. On the other hand, when you hold a classic photo, touch it, feel its flexibility, the smell, how

your hands work when you look at them, how they reflect the shine when the sun rests on them. You see

imperfections and unevenness; further, black, grayscale, and white look directly into your eyes, not indirectly

like a monitor.

Your fingers realize the difference on the surface of the material. I am not worried about how many

photos we are flooded with. Even in a large orchestra, the conductor can hear who plays somehow off and who

stands out. In the Czech Republic, the photography market practically does not exist, it has almost disappeared

and got exhausted. There is no tradition or willingness to invest in new talents.

Photographs of old masters end up in private collections and institutions that guard them and keep them as

an investment for the future. I blame this approach on the previous regime. For fourty years we had practically

closed ourselves to the world. Sudek, Drtikol, Funke, and those who were working at the beginning of the last

century still managed to become known abroad. Others either emigrated or submitted themselves to the Communists.

7/ Máš svoje vlastní nakladatelství a vydal jsi mnoho krásných knih, včetně knihy o Josefu Sudkovi. Jaké máš

plány do budoucna, a jak myslíš že by měla vypadat publikace o fotografiích, aby přilákala čtenáře?

Nakladatelství Fotorenesance vzniklo až devět let po vzniku Ateliéru Fotorenesance. Tehdy v roce

2014 jsem s rodinou Jaroslava Rösslera, což byl jeden z našich nejlepších, světově známých fotografů, člen

Devětsilu, zvětšoval fotografie z originálních negativů. K tomu jsem připravoval i katalog – to už byla první

oficiální zakázka na knihu a založení nakladatelství bylo samozřejmostí. Již v roce 1995 jsem vydal soubor

svých fotografií s básněmi „Kotva na starém pražském dvoře“, společně s přítelem Karlem Bartoněm, jakési

volné listy s obálkou schlopní, a v roce 1998 soubor pohlednic „Z pražských dvorků a zahrad“. Na začátku

20. století jsem se soustředil na vydávání portfolií, inspiroval jsem se tím, co vycházelo u nás v druhé polovině

20. století v nakladatelství Panorama, portfolia věhlasných českých fotografů – Josefa Sudka, Františka Drtikola,

Tibora Hontyho nebo Vladimíra Reichmanna a dalších. V nakladatelství Fotorenesance vyšly v této edici knihy:

Petr Helbich, Jan Svoboda, Herbert Thiel, René Hrala a Karel Koutský. Nyní, kdy děláme tento rozhovor,

v dubnu 2020, v době pandemie, a hlavně po jejím odeznění, v něž doufáme, bude velmi náročné znovu na

trhu s knihami uspět. Lidé budou opatrnější, budou se bát investovat, bude třeba hledat nové cesty, jak k zájemcům proniknout. Napadá mě internetová prohlídka knih, e-shop, zasílání knih poštou, nové, neotřelé pojetí knižní vazby, bloku, obálky, atd. V současné době připravuji knihu o New York City, rád bych v ní zhodnotil jednak moje dvě návštěvy, a také fotograficky porovnal záběry Alfreda Stieglitze a mé fotografie ze stejných míst, ponejvíc z hotelu Marriott, tehdejšího Sheltonu na Lexington Avenue, na 48. ulici. Taky bych rád v této knize popsal humorné

scénky jak jsem se nenápadně, pod určitou lstí, dostával až do nejvyšších pater tohoto hotelu a odtud fotografoval prakticky totéž jako Alfred Stieglitz před téměř 100 lety. Dále mám rozpracovaný jakýsi almanach českých a

slovenských fotografů.

Rád bych v něm představil nové, i ne příliš známe talenty, kteří tzv. „prošli mojí fotokomorou“. Za všechny

jmenuji Natálii Ševčíkovou, Simonu Juráškovou, René Hralu a další, v kterých jsem rozpoznal sílu talentu.

Co se týká otázky, jak by měla vypadat fotografická publikace, aby přilákala čtenáře: Jsem přesvědčen,

že hlavní důraz bude vždy kladen na kvalitu reprodukcí, na vypovídající hodnotu textů a správně zvolenou

knižní vazbu vzhledem k tematice a technologii tisku. Viděl jsem již tolik nádherných knih, inspiruji se jimi,

a zároven i mnoho zbytečně zkažených z důvodu neznalosti nebo opominutí základních pravidel při vzniku

knihy. O tom by se dala napsat zvláštní kapitola.Já osobně mám oporu v mém příteli Bohuslavu Šírovi z

Ateliéru Avart,jeho exceletní kvalita tisku spojená s kreativní grafikou dává knihám v mém nakladatelství

záruku trvalé hodnoty. Výsledkem toho je kniha Josef Sudek – Fotograf výtvarník, s fotografiemi Petra Hojdy,

která byla oceněna nejkrásnější knihou roku 2018 za digitální tisk a také přijetím knihy Alfred Stieglitz –

Město za řekou do sbírek v Metropolitním Muzeu v New Yorku v témže roce.

7/ You have your own publishing house and have already published many beautiful books, including a

large publication on Josef Sudek’s work. What plans do you have for the near future and how do you

think a publication of photographs should look like to attract readers?

Fotorenesance Publishing House was founded after nine years of the formation of Atelier

Fotorenesance. Back in 2014, with the family of Jaroslav Rössler, one of our world-renowned artists, I enlarged

his photos from original negatives and prepared a catalog. It was my first official contract for a book

and founding a publishing house was just a matter of time. Already in 1995, I published a set of my photos with

poems Anchor in the Old Prague Yard, together with my friend Karel Barton. In 1998, a set of postcards

From Prague Courtyards and Gardens. At the beginning of the 20th century, I focused on portfolio publishing,

inspired by what came out here in the second in the middle of the 20th century in the Publishing House Panorama,

a portfolio of renowned Czech photographers – Josef Sudek, František Drtikol, Tibor Honty, or Vladimír Reichmann,

and others. Published by Fotorenesance in this edition: Petr Helbich, Jan Svoboda, Herbert Thiel, Rene Hrala,

and Karel Koutsky. As we are having this interview, in April 2020, at the time of the pandemic, it will be very challenging to succeed on the book market again. People will be more cautious and afraid to invest. Publishers

will have to look for new ways to reach out to the interested readers. I can think of an e-book browsing, e-shop,

sending books by mail, a new concept of bookbinding, etc.

I am currently preparing a book on New York City, and I would like to evaluate my two visits, and also

photographically compared shots by Alfred Stieglitz and me from the same places, especially at the Marriott Hotel,

back then Shelton on Lexington Avenue, 48th Street. I would also like to mention a humorous episode when

I secretly climbed to the top floors of Marriott Hotel, and from there, I virtually photographed the same as

Alfred Stieglitz almost 100 years ago.

Furthermore, I have an almanac of Czech and Slovak photographers. I would like to introduce new talents

who have “passed my darkroom,” including Natalia Ševčíková, Simona Jurášková, René Hrala, and others, in which

I recognized the power of talent. As for the question how a photo publication should look like to attract readers:

I believe the main focus will always be on the quality of reproductions, the meaningful value of texts and correct bookbinding in regards to the theme and printing technology. I have seen so many wonderful books and I have been

inspired by them many times. But, there are also unnecessarily corrupt ones because of ignorance or omission

of basic rules. One could write about this a separate chapter.

I personally have a support from my friend Bohuslav Sir from Avart Studio, his excellent skills of quality

printing, combined with creative graphics, brings to books in my publishing house a guarantee of lasting value.

The result is a publication on Josef Sudek, Photographer – Artist, With Photographs by Petr Hojda, which was

awarded the most beautiful publication of 2018 for digital printing, and also the publication Alfred Stieglitz –

The City Across the River that was acceptedto the research library by the Metropolitan Museum of Art in

New York in the same year.

8/ Vrátím se ještě k tvé nové knize o New Yorku. Mohl bys stručně říci, co tě k ní vedlo, a čím se liší od

jiných publikací o New Yorku?

Jeden z důvodů byl ten, že na našem trhu žádná kvalitní – co se týká reprodukcí – kniha nebyla. Již jsem se

zmiňoval o knize Antonína Dufka:Alfred Stieglitz, vydané v nakladatelství Odeon roku 1990. Teď bych chtěl,

aby se čtenářům dostala do ruky výjimečná publikace, kvalitní jak po textové stránce tak po obrazové. Při první

návštěvě v NYC v roce 2016 se mi podařilo koupit na Broadway knihu – Alfred Stieglitz – New York. Nadchlo

mě, jak byly fotografie vytištěny. Při zpáteční cestě do Prahy, v letadle, jsem se rozhodl knihu k poctě Stieglitze

doma vydat. Myslím, že jsem si to splnil vydanou knihou „Město za řekou“ v roce 2018. Kniha Nový a starý

New York na ni bude navazovat. Jde mi o to ukázat čtenářům, jak se město vyvíjelo, když ho fotografoval

Alfred Stieglitz a jak jsem ho reflektoval já, když jsem do NYC přijel.

Stieglitz byl u toho, když stavba mrakodrapů teprve začínala, byl tak fascinován rodící se atmosférou,

kterou dychtivě zachycoval na citlivý materiál. Spousta jeho fotografií je snímána z oken jeho různých galerií

An American Place, Galerie 291 a Intimate Gallery. Přesně si zapisoval i světové strany, odkud fotografoval. Po

téměř 100 letech, když jsem město navštívil i já, již byly tyto majestátní budovy obklopeny moderními stavbami,

které je i kolikrát převyšovaly, a já je pozoroval ze stejných oken jako Stieglitz. To mne fascinovalo,

bylo to úchvatné… Ty staré mrakodrapy obepínaly dokola moderní budovy a ty je doslova dusily! Jak je vše

pomíjivé, to co bylo dříve jedinou chloubou města, ustupovalo nenávratně urbanizaci… A čím se kniha bude lišit?

No právě tím, co jsem zde nyní vylíčil.

8 / Let’s go back to your new publication on New York. Could you describe in a nutshell what led you

to make this book and how is it different from other publications about this City?

One of the reasons was that there was no quality book on our market, in terms of reproductions. I have

already mentioned the monograph by Antonín Dufek – Alfred Stieglitz, published by Odeon in 1990, I wanted

to give readers a unique publication, both textually and visually. On the first visit to New York, in 2016, I managed

to purchase a publication – Alfred Stieglitz: New York. I was really amazed how the photos were reproduced.

On my return to Prague, on the plane, I decided to publish a book on Stieglitz’s work. I believe that I accomplished

this with the publication, The City Across the River in 2018. The publication New and Old New York somehow

follows it. I want to show readers how the City evolved when Alfred Stieglitz photographed it and how I portrayed

it when I arrived here. Stieglitz lived there when the construction of skyscrapers was just at its beginning. He was

so fascinated by the emerging atmosphere that he eagerly captured it on delicate material. A lot of his pictures were

taken from his windows of various galleries An American Place, Gallery 291 and Intimate Gallery. He also wrote

down the cardinal points, from where he exactly photographed. After nearly 100 years, when I visited the City,

these were majestic buildings surrounded by modern buildings that exceeded them many times and I watched

them together from the same windows as Stieglitz. It fascinated me, it was breathtaking. The old skyscrapers were

surrounded by the modern buildings and they literally subdued them! How ephemeral everything is, what was

once the only pride of the city gave way to urbanization. And how will this new book differ?

Well, the way I have just described here.

9/ Vraťme se ještě do minulosti. Fotografuješ a vystavuješ už přes třicet let. Jaké byly začátky tvé tvůrčí práce,

jak při samostatných výstavách, tak při vystavování společně s dalšími fotografy?

Během totality nebyla prakticky možnost své práce uplatnit, jen velmi zřídka se to podařilo, víceméně ve

velmi provizorních podmínkách, většinou v bytech, kde probíhaly současně i bytové semináře, natáhnout provázek

a fotografie a jiná díla za kolíčky pověsit. Veřejně jsem poprvé vystavoval, společně s dalšími výtvarníky od roku

1990 v pasáži v Celetné ulici v Praze. Pak byly různé možnosti vystavování v různých kavárnách, čehož jsme

velmi často využívali. První větší samostatnou výstavu jsem měl v Mladé Boleslavi a v Praze v roce 1991, šlo o

předem domluvené fotografování z protialkoholní léčebny v Kosmonosech.

Pak následovalo několik výstav, na různých místech s různými tématy, především však již s tematikou

pražských dvorků a zahrad. Moje povolání sociálního pracovníka na Malé Straně mi umožnovalo proniknout do

míst, která byla zapovězena ostatním, tím jsem si vytvořil obstojný archív, z kterého čerpám dodnes. V roce 2005,

kdy jsem založil „Ateliér Fotorenesance“, jsem dával možnost vystavovat různým výtvarníkům na přilehlém

dvoře v Podolí v Praze. Za téměř patnáctiletou existenci této „venkovní galerie“ se zde vystřídalo mnoho tváří s

různými žánry jak fotografickými tak malířskými. Postupně nám dvorek nestačil, otevíraly se nové možnosti,

návštěvníků přibývalo, vystavující se hlásili stále noví, bylo třeba hledat větší prostory. Jedna z posledních výstav,

kterou jsem se sdružením Fotorenesance uskutečnil, byla v nádherných prostorách Topičova salonu, kde jsme

představili 24 výtvarníků. Kurátorsky ji se mnou zajišťoval Richard Kliment, můj dávný kamarád z Galerie v

Krásově ulici v Praze, kde jsem v roce 2005 samostatně vystavoval.

Na konec našeho povídání musím říct, že za vše co mne ve fotografii potkalo, vděčím především Pánu

Bohu, za to, že mi dal hřivnu v podobě talentu, rodičům, že tuto hřivnu ve mně podporovali, a své ženě, díky

které jsem tuto hřivnu nezakopal, ale snad i rozmnožil.

Děkuji za skvělé otázky, které snad čtenářům zpřístupní mé vidění světa a ozřejmí tak některé zásadní

události v mém životě, mezi něž jistě patří návštěvy NYC, spojené s nebývale srdečným přijetím Gabriely Kumar

Sharma a její rodiny u nich doma na Manhattanu.

9 / You have been taking pictures and exhibiting them for over 30 years. What were the beginnings of

your creative work both in solo exhibitions and group exhibitions with other photographers?

During the totalitarian regime, there was practically no possibility to practice my work officially. Very

rarely, more or less in temporary conditions, mostly in flats where housing seminars were held at the same

time. Stretched strings and photographs and other art works were hanged by pegs. I publicly exhibited for the

first time, along with other artists in the passage of Celetná Street in Prague in the 90’s. Back then, there were

numerous possibilities of exhibiting in different venues. I had my first solo exhibition in Mladá Boleslav,

outside of Prague, and in 1991, I arranged a photography presentation about the Psychiatric Hospital in

a small town of Kosmonosy. Afterwards, there were several exhibitions in various places with diverse subjects,

but mainly with a Prague theme of forgotten backyards and gardens. My profession as a social worker in Prague’s

Lesser Town allowed me to discover places not usually accessible to others, so I created a decent archive from

which I draw today.

In 2005, when I founded Atelier Photorenessance, I gave an opportunity to various artists to exhibit

at an adjacent courtyard in Prague’s borough of Podolí. During the almost fifteen-year existence of this

“outdoor gallery”, a lot has changed, both in art photography and painting. Gradually, the backyard was not enough

for us, new prospects opened, the number of visitors increased, new exhibitors were showing up and therefore,

it was necessary to look for larger premises. Recently, one of the last exhibitions of Fotorenesance took place in a beautiful space of Topicuv Salon, where we exhibited twenty-four artists. My old friend from Gallery in Krasova

Street in Prague, Richard Kliment, co-curated with me.

Finally, I would like to express my thanks to the invisible spiritual guide in the form of talent, to

my parents who supported this talent in me, and also to my wife who did not bury this ability, but perhaps even

multiplied.

Thank you for the insightful questions that hopefully will make my vision of the world more accessible

to the readers and enlighten some of the major events in my life. These certainly include my NYC visits associated

with the unprecedented warm welcome of Gabriela Kumar Sharma and her family at home in Manhattan.